Cena Jiřího
Popela z Lobkovic

Narodila se 28. 10. 1945 v Teplicích a vyrůstala s rodiči a starším bratrem v Bílině. Tam absolvovala základní školu a potom v r. 1964 vystudovala Střední zdravotní školu v Teplicích, obor Všeobecná sestra. Nastoupila do St. Lázní Bílina-Kyselka jako zdravotní sestra. Po doplňovacím studiu potom jako dietní sestra. V roce 1969 se se svým manželem přestěhovali do Chomutova. V r. 1970 nastoupila do OUNZ Chomutov, kde v nemocnici tehdy byl rozvíjen obor rehabilitace pod vedením prim. MUDr. Ackermannové. Absolvovala nástavbové atestační studium rehabilitace v Teplicích a v Brně a mnoho dalších specializačních kurzů, zaměřených hlavně na neurologické obory, na vertebrogenní choroby, manipulační techniky a reflexní terapii, která byla úspěšná u sterilek. V těchto letech paní K. Kubrichtová používala metodu, která pomohla desítkám žen, které ztratily naději, přivézt na svět kýžené děťátko. Byla úspěšná. Tato informace se rychle rozšířila, a tak ji začaly vyhledávat ženy z Chomutovska, Teplic, Ústecka dokonce až ze Slovenska. Pokud by tyto ženy a jejich děti věděly o nominaci, tak zcela určitě by zaplnily tento sál! Používala Vojtovou metodu pro RHB u novorozenců a také metodu profesora Lewitta. Celoživotně se vzdělávala, absolvovala během praxe desítky kurzů a školení RHB i v rámci České lékařské společnosti pro myoskeletární medicínu prof. Jandy, jejíž členkou byla až do důchodu. Na RHB oddělení v Nemocnici Chomutov pracovala do začátku roku 1994, kdy zahájila privátní praxi zaměřenou na základní RHB, reflexní terapii, nejmodernější fyzikální terapii (elektrostimulace, DD proudy, elektrogymnastiku a RHB péči o sterilní ženy). Zaškolila řadu dosud pracujících RHB pracovnic. Privátní praxi provozovala v NSP (už i jako důchodkyně) do r. 2015 a v podstatě až do dnešních dnů, jako 78 letá stále aktivně poskytuje, na základě své dlouholeté praxe, rady, návody i pomoc v oblasti RHB pro široký okruh svých známých. Paní Květa se svým manželem vychovali tři syny. Mají 7 vnoučat a 2 pravnoučata. Celý život je aktivní sportovkyní, v mládí byla závodní hráčkou volejbalu, později hrála rekreačně tenis, věnovala se také lyžování a řadu let byla dobrovolnou fyzioterapeutkou u lyžařského a tenisového klubu TJ VTŽ Chomutov. Jejími dalšími koníčky je zahrada, aranžování květin a různé ruční práce. Rádi s manželem cestují a zajímá se o historii, literaturu, divadlo a hudbu.

Narodila se 24. srpna 1991 v Chomutově. Již v útlém dětství začala plavat v klubu TJ Slávie Chomutov, kterému zůstala věrná po celou svoji plaveckou kariéru, i když to třeba při vysokoškolských studiích pro ni znamenalo individuální studijní plán a dojíždění do Chomutova na tréninky. Nezapomeňme, že patří i k významným absolventům chomutovského gymnázia. Dobré jméno Chomutova v plaveckých kruzích nešířila nejen v Česku, kdy je držitelkou mnoha českých plaveckých rekordů, ať už v disciplíně znak nebo polohový závod a zároveň je šestinásobnou držitelkou titulu Plavec roku. Chomutov se na mapu světového plavání díky ní dostal i při jejích mnohých medailových úspěších na mistrovství světa či Evropy. O její účasti na třech letních olympijských hrách ani nemluvě. Svým přístupem ke sportu a současnou trenérskou činností, kdy se věnuje novým plaveckým nadějím Chomutovska, je jednou z nepřehlédnutelných osobností chomutovského sportovního života, která by si cenu, jež má být poděkováním za šíření dobrého jména Chomutova, rozhodně zasloužila. Simona Baumrtová je nejlepší plavec České Republiky v letech 2009, 2010, 2012, 2013, 2017 a 2019. Je držitelkou českých plaveckých rekordů: • Krátký bazén – 50 m znak, 100 m znak, 200 m znak, 100 m polohový závod, 200 m polohový závod • Dlouhý bazén – 50 m znak, 100 m znak, 200 m znak Za svou plaveckou kariéru získala celkem 75 titulů mistra České republiky v kategorii dospělých v letech 2006–2019. Českou republiku reprezentovala na celkem 3 LOH: Londýn 2012, Rio de Janeiro 2016 a Tokio 2021 V roce 2013 se stala mistryní Evropy na 50 m znak. Její další nejvýznamnější medailové zisky byly: stříbro: • Gwangju 2015, Sv. Univerziáda, 200 m znak • Herning 2013, Mistrovství Evropy, 100 m znak • Herning 2013, Mistrovství Evropy, 200 m znak • Herning 2013, Mistrovství Evropy, 4 x 50 m polohově mix • Chartres 2012, Mistrovství Evropy, 4 x 50 m polohově • Dubaj 2011, Světový pohár, 200 m znak bronz: • Berlín 2013, Světový pohár, 50 m znak • Berlin 2013, Světový pohár, 100 m znak • Chartres 2012, Mistrovství Evropy, 50 m znak • Chartres 2012, Mistrovství Evropy, 100 m znak • Chartres 2012, Mistrovství Evropy, 200 m znak • Istanbul 2012, Mistrovství světa, 100 m znak • Debrecen 2012, Mistrovství Evropy, 100 m znak • Štětín 2011, Mistrovství Evropy, 50 m znak • Dubaj 2011, Světový pohár, 50 m znak • Dubaj 2011, Světový pohár, 100 m znak • Eindhoven 2010, Mistrovství Evropy, 50 m znak

(3. října 1946 Chomutov – 12. května 1993 Olomouc) byl český hudebník, skladatel a klavírista, autor filmové, divadelní, scénické i jazzové hudby. Jméno skladatele Jiřího Bulise je spjato zejména s brněnskou divadelní scénou, nicméně autor sám pochází ze severních Čech. Narodil se v Chomutově a po složení maturity na místním gymnáziu se přesunul do Brna, kde studoval hudební výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a v letech 1966–1971 kompozici na Janáčkově akademii múzických umění.[1] Po ukončení studií se nejprve živil jako učitel na Vejvanovského konzervatoři v Kroměříži, od konce sedmdesátých let se již ale naplno věnoval pouze skládání. Bulis zemřel ve 46 letech při automobilové nehodě 12. května 1993 na rychlostní silnici mezi Olomoucí a Prostějovem, poté, co nezvládl řízení na své cestě z Brna do Ostravy. Poslední rozloučení s Jiřím Bulisem proběhlo na hřbitově v Prostějově. Těžiště Bulisovy tvorby nepochybně spočívá v komponování hudby k divadelním představením. Nejvíce spolupracoval s prostějovským HaDivadlem a brněnským Divadlem na provázku, ale jeho hudba byla použita i v inscenacích jiných divadel. Hudbu Jiřího Bulise je možné slyšet i v představeních, která vznikají v současné době. Již v polovině šedesátých letech složil Jiří Bulis hudbu pro chomutovské Divadlo v podloubí pro kabaretní představení Růže a dvě kosti stehenní. Na počátku sedmdesátých let začala éra jeho spolupráce s Divadlem na provázku, kde skládal hudbu především pro představení Boleslava Polívky. Bulis se v několika inscenacích Divadla na provázku objevil i v menších rolích (obvykle jako klavírista, ale ztvárnil například i nohy Alenky a Žvahlava). K mnoha svým skladbám si Jiří Bulis psal texty sám. Většinou jsou prostoupeny temně melancholickou poetickou linkou a obstály by jistě i jako samostatné básnické útvary (např. Anděl radosti, Jedno jméno, Nekonečný valčík nebo jeho patrně nejznámější skladba Hosté na zemi). V ostatních případech Bulis často sahal k básním známých autorů. Zhudebnil například některé básně Sergeje Jesenina. Dále spolupracoval s Janem Vodňanským nebo Zdeňkem Šlaisem. Lahůdkou jsou pak jistě skladby „Deštník z Piccadilly“ s textem Jaroslava Seiferta a „Svítá, Marie“ na text Daniila Charmse. Originální Bulisova hudba byla použita v řadě filmů, mimo jiné i ve snímcích Juraje Jakubiska nebo Věry Chytilové. • Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992) – režie Věra Chytilová • Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný (1992, spolu s Milošem Krkoškou) - režie Juraj Jakubisko • Svědek umírajícího času (1990) – režie Miloslav Luther • Zvláštní bytosti (1990) – režie Fero Fenič • Chodník cez Dunaj (1989) – režie Miloslav Luther • Sedím na konári a je mi dobre (1989) – režie Juraj Jakubisko • Štek (1988) – režie Miloslav Luther • Šašek a královna (1987) – režie Věra Chytilová • Poslední leč (1981) – režie Vladimír Sís Jiří Bulis je autorem hudby pro více než 30 televizních filmů a inscenací (Faust, Hedvika, Jan houslista, Komtesa Mary, Náledí, Narozeniny, Víc než případ, Zjasněná noc, Zlatý drak aj.). Složil také hudbu pro několik dílů tehdy oblíbeného seriálu Bakaláři. Plaketu převezme jeho dcera Lucie Dlabolová.